Vedle různých jazykových zajímavostí bychom vám rádi na našem blogu zprostředkovali i pohled do zákulisí našich služeb. Zajímá vás, s čím se ve své práci potýkají třeba tlumočníci? Vedle poutavé sondy do tohoto náročného povolání se dozvíte i spoustu užitečných tipů a informací, třeba jak hovořit, aby se informace „neztrácely v překladu“.
O své zážitky a zkušenosti se s námi podělila Dagmar De Blasio Denčíková, soudní tlumočnice a překladatelka italštiny a slovenštiny, která po mnoho let zastávala funkci místopředsedkyně Komory soudních tlumočníků a soudních překladatelů ČR a byla šéfredaktorkou bulletinu Soudní tlumočník.
Jak dlouho už tlumočíte a jak jste se k této profesi dostala?
Vyrostla jsem na Slovensku a jsem původně grafička. Od roku 1968 jsem v Itálii vedla vlastní grafické studio. Spolupracovala jsem s vydavatelstvími, která vydávala mimo jiné různojazyčné časopisy a brožury pro turisty, a zjistila jsem, že se mi líbí pracovat s jazyky. Napsala jsem slovensko-italský a italsko-slovenský slovník a také konverzační a gramatické příručky slovenštiny a češtiny pro Italy. Po převratu jsem se přestěhovala do Čech, kde jsem objevila profesi soudního tlumočníka. A protože mě baví jak jazyky, tak právo, začala jsem studovat a požádala jsem o jmenování soudním tlumočníkem. Dělám to už 29 let, byla jsem v Česku první soudní tlumočnice slovenštiny, kdy mnozí ještě ani netušili, že to bude nutnost. Běžně tlumočím pro orgány veřejné moci, jako jsou soudy a policie, ale i pro soukromé klienty.
Asi bychom povídání o tlumočení měli začít tím, že rozlišujeme především dva druhy tlumočení – konsekutivní neboli následné a simultánní, zároveň probíhající. Při konsekutivním tlumočení řečník vysloví určitou myšlenku, poté se odmlčí a dá tlumočníkovi čas k přetlumočení. Přiblížila byste prosím tlumočení simultánní?
Simultánní tlumočení se dělí na kabinové, které jsem dělala, když jsem byla mladší, a šušotáž, tedy šuškání do ouška jedné nebo dvěma osobám souběžně s řečníkem. To dělávám u soudu při tlumočení cizincům-účastníkům řízení. U soudu jsou ale vyžadovány zejména dva druhy tlumočení – výše zmíněná šušotáž a konsekutivní tlumočení soudního jednání pro všechny zúčastněné.
Někdy se používá i takzvané tlumočení z listu. Z listu se tlumočí nejen u soudu, ale především u notářů (závěti, různé obchodní či kupní smlouvy nebo smlouvy o převodech obchodních podílů a podobně). Samotné jednání tlumočíme konsekutivně, notář sepíše zápis a my jej rovnou nahlas čteme v cizím jazyce.
Jaké předpoklady by podle vás měl mít dobrý tlumočník?
Zvědavost, empatii a pokoru. Tlumočník se při své práci pořád učí. Musí to dělat rád, musí ho to bavit. Říká se, že většina tlumočníků jsou extroverti, že jsou rádi mezi lidmi. Myslím si, že potřebují ještě jednu vlastnost – nesmějí si dělat přílišné starosti, jestli se v něčem méně podstatném zmýlí. Pokud se to stane, musejí se přes to umět rychle přenést a pokračovat dál, jinak se na jeden problém nabalí další.
Považujete za nutné formální vzdělání (školu)?
Před léty jsem si to nemyslela, ale dnes vím, že teoretické základy jsou podstatné a jsou odrazovým můstkem pro rychlý profesní růst. Samotná škola ale nestačí, pokud není talent. Vybírat tlumočníka jen proto, že vystudoval tlumočnictví, neposkytuje podle mě dostačující záruku. Na druhou stranu, jiné záruky nejsou, snad kromě pravdivých referencí o kvalitách dotyčného. To ale platí pro mnohé profese.
Je důležité, aby si klient a tlumočník „sedli“ i lidsky?
Je, určitě, ale jen do určité míry. Hodně záleží na tom, jaký přednes má daný řečník. Někteří lidé jsou lidsky moc fajn, ale je těžké je tlumočit. Nevnímají, co je potřeba k tomu, aby bylo možné je dobře přetlumočit. Jedna kolegyně českého znakového jazyka napsala před nedávnem vtipné srovnání problémů při tlumočení Petra Pavla a Andreje Babiše. Zkrátka, když máte řečníka, který se dobře tlumočí, tak nejenže to člověk dělá rád, ale i řečník sám má záruku, že jeho sdělení je správně převáděno.
Co by tedy měl klient vědět a dělat, aby se tlumočníkovi dobře pracovalo?
Konsekutivní tlumočení znamená veliký nápor na paměť. Dlouhé pasáže jsou proto nevhodné, spousta informací se může během tlumočení ztratit. Je tedy potřeba hovořit v kratších segmentech a mít trpělivost vyčkat na přetlumočení. Pokud někdo mluví nepřetržitě více než pět minut, než si vzpomene, že by se měl zastavit, tak i vynikající tlumočník, který si poctivě dělá tlumočnickou notaci, toho může hodně vynechat.
Vysvětlíte termín „tlumočnická notace“?
Tlumočnická notace jsou poznámky, které si tlumočník dělá, když řečníka poslouchá. Notace se učí ve škole, ale spousta tlumočníků si vypracovalo vlastní znaky a systém. Důležité je poznamenat si především jména, čísla, datumy a opěrné body pro dějové celky.
Takže správného konsekutivního tlumočníka poznáte podle bloku a tužky?
Kdo tlumočí konsekutivně bez notace, určitě není profesionál.
Je lepší pracovat sám, nebo s druhým tlumočníkem?
U simultánního tlumočení jsou nezbytní dva tlumočníci, kteří se v určitých intervalech střídají. U konsekutivy záleží na tom, co tlumočíte a jak dlouho. Pokud se jedná třeba o nějaké náročné bilaterální jednání, tam by jeden člověk rychle vyhořel. Je lepší být ve dvou. V takových případech například já tlumočím do italštiny a kolega z italštiny. Ale jinak nejčastěji tlumočím sama.
Co vás osobně na tlumočení nejvíc baví a naplňuje?
Asi to, co už jsem řekla, že se díky této pestré práci pořád učím. Také poznávám hodně lidských osudů. Když vás takhle o půlnoci zavolají na policii, nikdy nevíte, co vás čeká. Někdy tlumočíte bezdomovci, který neumí česky a ani neví, kde je, jindy věhlasnému profesorovi, který přijel na kongres, ale místo toho sedí na policejní stanici, protože mu ukradli notebook s přednáškou a doklady.
Stává se vám, že se do případu lidsky zainteresujete a překročíte tlumočnické kompetence, protože se třeba snažíte dotyčnému pomoci?
Ano, stává se mi to. Zejména u obětí trestných činů. Mám tendenci to dělat, ale jen do určité míry. Dřív jsem měla problém si uhlídat hranici, ale časem a zkušenostmi se člověk naučí rozlišovat. Ostatně profesní etika nám ani nedovoluje se na chodbách soudů s kýmkoli bavit.
Tlumočíte i po telefonu?
Nebráním se tomu. Zrovna o Vánocích se mi stalo, že mi volali z nemocnice, že přijali holčičku, která něco spolkla, nebyla to úplně legrace. Italská rodina se nedokázala domluvit. Přetlumočila jsem rodičům vysvětlení a pokyny lékařů pouze po telefonu. Naštěstí vše dobře dopadlo a všichni za to byli velice vděční.
Nevadí vám, že přitom řečníka nevidíte?
To mi nevadí. Mnohem víc mi vadí videokonferenční tlumočení. Před časem jsme natáčeli video – ukázku tlumočení soudního řízení – a přitom jsem si uvědomila, že nemám možnost interakce s účastníky. Chyběla dokonce interakce se soudcem, kterému u soudu vidím do tváře a mnohé lze vyrozumět z jeho výrazu. Bylo to nepříjemné. Za normálních okolností totiž stačí gesto nebo pohled, kterým dáte najevo, že je třeba zpomalit nebo udělat pauzu na přetlumočení. To u videokonference nejde, protože sedíte vedle soudce a oba se díváte na velkou obrazovku na konci místnosti. Hlas virtuálně zúčastněných přichází se zpožděním a je téměř nemožné požádat o zopakování slova, které vám případně ušlo. Je to hodně těžké. Taková je alespoň moje zkušenost. Ovšem soukromá jednání například přes zoom jsou přijatelnější, i s více účastníky.
Je nějaká situace, kterou na tlumočení považujete za nejtěžší?
Když musí člověk tlumočit bez přípravy. Příprava je nutná, protože nikdo není vševědoucí, a když se potom potýkáte s lékařskými termíny v případě zranění nebo třeba máte popsat detaily nějaké zbraně, může to být problém. U policie se samozřejmě stává, že nemáte čas na přípravu, ale vždy se alespoň ptám předem, o co se jedná.
Myslíte si, že mohou existovat tlumočníci, kteří dokážou tlumočit bez přípravy prakticky jakýkoli obor?
Myslím si, že neexistují, i když i mezi námi mohu být géniové.
Proč je půlden minimální sazba za tlumočení i v případě, že člověk necestuje daleko?
Právě proto, že je potřebná příprava. I když tlumočím třeba jen půlhodinky svatební obřad, musím předem zkontaktovat matrikáře a vyžádat si projev oddávajícího, přečíst si ho a přeložit. Může obsahovat třeba citáty z Bible nebo poezii, jejichž ustálený překlad z daného jazyka neznám a nechci samozřejmě pokazit slavnostní obřad. Toto je jen příklad, v jiných situacích se zase řeší jiné věci, které třeba klient ani netuší, že jsou potřeba, jako je seznámení se se spisem nebo terminologií konkrétního oboru.
Stává se vám, že máte chuť do tlumočení vstoupit, ať už proto, že řečník říká něco nesprávně, nebo proto, že naslouchající nerozumí, a vy máte pocit, že byste to dokázala vysvětlit lépe?
Stávalo se mi to, když jsem byla mladší, ale brzy jsem si uvědomila, že to není příliš slušné ani profesionální. Udělám to, pouze pokud mě někdo o to požádá.
Setkáváte se s klienty, kteří si neuvědomují, že i tlumočník je člověk a potřebuje určitou ohleduplnost?
Stane se to, ale chápu to, zejména ve vypjatých situacích. Dám vám příklad. Jednou na silvestra mě zavolala policie ke smrtelnému úrazu, jehož svědkové byli čtyři Italové. Ty bylo potřeba vyslechnout. Policisté se střídali a já jsem od rána až do noci deset hodin tlumočila bez toho, aby mi nabídli i jen sklenici vody.
Měla jsem na mysli spíš běžné, ne takto vypjaté situace… přístup, že tlumočník je něco jako sluha, na kterého není potřeba brát ohledy.
To se mi nestává, protože to zkrátka nedovolím, takže s tím asi nemám zkušenost. Ale slyšela jsem o tom. Nicméně, mám za to, že tlumočník nesmí hrát prim.
Někdy dokonce ocením, že si mě vůbec nevšímají, protože to je pro mě známkou, že svoji práci dělám dobře. Mluvčí jsou ponořeni do tématu a mluví mezi sebou, jako bych tam nebyla. Ale já vím, že je to jen díky mně. Pokud si mě ani nevšimnou a na konci se pozdraví a rozejdou, vůbec to neberu jako urážku, naopak. Říkám si, že jsem byla skutečně dobrá.:-)
