Kimono, origami, sumo,… těchto několik slov z jednoho z nejobtížnějších jazyků na světě zná skoro každý, ale o moc víc o něm už většinou nevíme. Japonsko je nám vzdálené nejen geograficky, ale i lingvisticky. Přesto je to jazyk nesmírně zajímavý a dokonce, což je vzhledem k velikosti tohoto ostrovního státu překvapivé, i devátý nejrozšířenější na světě.
Víte, jak svou zemi nazývají sami Japonci? Zcela odlišně od našeho či anglického názvu: Nihonkoku. Znamená to Země vycházejícího slunce a skládá se ze tří znaků (každý z nich odpovídá jednomu našemu slovu). Píše se ale bez mezer mezi slovy. Anglický název Japan (nebo i naše Japonsko) pochází pravděpodobně z čínské výslovnosti těchto znaků: Ž‘-pen-kuo.
Japonština je aglutinační jazyk, což znamená, že používá afixy, tedy předpony, přípony a „vpony“, které se přidávají před, za nebo do kořenového slova. Japonsky mluví přibližně 130 milionů lidí, většina z nich žije v Japonsku. Systém písma patří k nejsložitějším na světě – používá se kombinace čínských znaků a dvě fonetické slabičné abecedy (hiragana a katakana), v některých případech i latinka. Do slovní zásoby byla od 5. století ve velkém rozsahu přejímána slova z čínštiny, méně z korejštiny, od 16. století pak z evropských jazyků. V současnosti drtivě převažuje angličtina.
Tradičně jsou znaky uspořádány do sloupců, ve sloupci se píše shora dolů, sloupce jsou řazeny zprava doleva. Japonské knihy tedy mají stránky řazené z českého pohledu „odzadu“. Alternativně je možné znaky psát do řádku zleva doprava, řádky jsou řazené shora dolů (jako v češtině). Na rozdíl od čínštiny má v japonštině každý znak několik možných čtení, správná výslovnost se určí podle kontextu.
Asi proto, že jazyky kopírují povahové zvláštnosti svých mluvčích a Japonci jsou velmi zdvořilí lidé, japonština má několik úrovní zdvořilosti. Zdvořilost promluvy se rozlišuje už na gramatické úrovni a Japonci jí přikládají vysokou důležitost. Vyjadřuje se různými prostředky a jde o obecnou volbu výrazů podle toho, s kým nebo o kom mluvíme. Nejméně zdvořilostních prostředků obsahuje tzv. důvěrná, prostá či také „dětská“ úroveň. Je používána dětmi a vůči dětem, než se ve škole naučí zdvořilé úrovni, a také mezi členy rodiny nebo v rámci užší skupiny. V důvěrné úrovni jsou také psány neosobní texty, např. noviny. Cizinec se patrně nikdy nedostane do situace, kdy by mohl komunikovat na této úrovni.
Zdvořilá úroveň je používána nejčastěji, je to bezpečná úroveň, slušná za všech okolností. Je používána vůči dospělým, kteří nejsou částí stejné uzavřené skupiny, vůči cizincům apod. Uctivá úroveň, ještě o stupínek vyšší, je používána vůči lidem, kteří stojí na společenském žebříčku výrazně výše než mluvčí, mluví-li například řadový zaměstnanec s prezidentem společnosti nebo běžný Japonec s předsedou vlády. Uctivá mluva je také používána vůči výrazně starším, významným umělcům a všeobecně úctyhodným lidem. Zajímavé je, že úrovně zdvořilosti se neuplatňují pouze v případě, že dotyčný s danou osobou přímo hovoří, ale i v případě, že hovoří o ní v její nepřítomnosti.
Právě tyto úrovně zdvořilosti a také fakt, že každý znak má několik možností výslovnosti, z nichž tu správnou prozradí jen kontext, činí japonštinu jedním z nejobtížnějších jazyků. Je to však také jazyk přehledný, logický, dobře naučitelný, takže k základní domluvě by mělo stačit jen zhruba půl roku intenzivního učení.
