Je jedna z nás. Stejně jako my tráví velkou část svého života u klávesnice, kde převádí věty jednoho jazyka do jazyka jiného. Vystudovala, rok pobývala v USA a od té doby profesionálně překládá a tlumočí… a velmi kvalitně. Bohužel se narodila na nesprávném místě, v Doněckém regionu, a díky tomu zažila, co by asi nikdo z nás začít nechtěl. Válka na Ukrajině jí změnila život.
„Anna“ (jméno je z bezpečnostních důvodů změněno) pochází z Gorlovky, kde to v roce 2014 všechno začalo. Gorlovka (někdy také Horlivka) je město v Doněckém regionu, které mělo před válkou asi 250-300 000 obyvatel. V roce 2014 separatisté tento region prohlásili za Doněckou lidovou republiku s těsnou vazbu na Ruskou federaci.
Kdy ses rozhodla, že chceš být překladatelkou?
Nebyla to z mé strany vědomá volba, ale když jsem končila střední školu, nevěděla jsem, co bych chtěla dělat. Tehdy mě rodiče posadili ke stolu a řekli mi, že je na čase se rozhodnout. Buďto jsem mohla odcestovat někam hodně daleko, nebo u nás na univerzitě pro mě byly v zásadě dvě možnosti – buďto učitelství cizích jazyků nebo technika. Vybrala jsem si to první, protože mi to znělo exoticky a bylo to prestižnější. Během studia jsem díky dobrým výsledkům byla nominovaná na roční studijní pobyt v USA (ještě za Sovětského svazu).
Odjela jsem do Moskvy, protože v té době bylo možné létat do zahraničí pouze odtud. Bylo to v srpnu 1991, dva nebo tři dny po státním převratu, kdy byl Gorbačov zbaven moci a zablokován na Krymu. Dozvěděla jsem se, že kvůli převratu je země uzavřená, letiště nefunguje a není známo, co bude dál. Musela jsem se vrátit domů do Gorlovky. Po dvou týdnech mi volali z Moskvy, že můžu letět. V prosinci 1991 během prázdnin jsem v USA sledovala v televizi, jak Gorbačov oznámil svou rezignaci na prezidenta Sovětského svazu. Když jsem odlétala, byl to ještě Sovětský svaz, když jsem se vracela, Sovětský svaz neexistoval a všechno bylo jinak.
Nezávislá Ukrajina
Co to pro vás tehdy znamenalo?
Nebyla to náhlá změna, změny přicházely postupně. Vládl velký chaos, nikdo nevěděl přesně, co bude, země byla v podstatě rozdělená. Zkrátka byl to těžký přechod, ale většina lidí byla nadšená, protože už měli dost jen prázdných obchodů a velkých problémů. A věděli jsme, že Ukrajina je bohatá země, která se může mít lépe. Všichni jsme tomu tehdy věřili.
Po několika letech v roce 2004 proběhlo to, co nazýváme „Oranžová revoluce“, což byl v podstatě nárůst národního uvědomění. Potom se v roce 2010 stal prezidentem proruský Janukovič a to následně vyvolalo problémy ve východní části země. My, naše rodina, jsme ho nikdy nepodporovali a nikdy jsme ho nevolili ve volbách, protože to byl člověk s kriminální minulostí a podle nás nebyl dostatečně způsobilý, aby mohl vykonávat funkci prezidenta. Ale byli i lidé, kteří ho opravdu nenáviděli, a proti nim stáli lidé, kteří se naopak cítili víc být součástí Ruska. Mluvili jsme stejným jazykem a byli jsme k němu blíž. Byli jsme dlouho jeho součástí, takže jsme měli podobné myšlenkové nastavení, to nejde úplně vymazat, když v tom prostředí vyrostete. Nevím, zda je to dobře nebo špatně, ale je to zkrátka fakt. A z tohoto podhoubí potom rostly separatistické tendence.
Kolik si myslíš, že bylo ve vašem regionu v době před válkou podporovatelů Ruska? Polovina, většina…?
Ne, to v žádném případě. Maximálně, opravdu maximálně 20 %.
Tak to bylo to vysoké procento, které chtělo Rusko zachraňovat před útlakem Ukrajiny…
To byla samozřejmě vymyšlená záminka, ale určitě ne důvod, ačkoli jsme tam opravdu všichni mluvili rusky. Ale přece si z nás Rusko nemůže dělat svoje vlastnictví na základě jazyka.
Takže když vás potom přišli Rusové „zachránit“, asi vám to moc nepomohlo, že?
Ne, tak to opravdu ne.:-)
Hodně se říká, že už před válkou (myslím před rokem 2014) byly ve vaší oblasti nepokoje, že proruští obyvatelé byli utlačovaní a bylo na ně útočeno…
Nemyslím si, že to tak bylo. Žila jsem tam celý život a nevím o ničem takovém. Podívej, uvědom si, že prakticky všichni u nás měli část rodiny na Ukrajině a část v Rusku… bylo to normální, takže jsme k sobě měli blízko. Byli jsme tak na sebe zvyklí a rozhodně jsme spolu nebojovali. Až v roce 2014 se začalo bojovat. Zpočátku to byl jenom zmatek, ani jsme nejdřív nepoznali, že za tím stojí Rusko. Zpočátku to vypadalo jako útok místních gangů. Nebyla to válka, jakou tam máme teď. Ale svým způsobem to válka byla.
Začátek proruských nepokojů
Tak jak to vypadalo?
Začalo to v dubnu roku 2014. Můj známý byl šéf místní policie. Pochopil, že se připravuje převzetí moci ve městě a začal se připravovat na odpor, stavěl barikády a obkládal policejní budovu pytli s pískem. Když jsem se vzbudila 14. dubna a zapnula jsem počítač, přečetla jsem si, že nějaká skupina lidí zaútočila na policejní stanici v Gorlovce. Tak jsem popadla foťák a běžela tam, protože útočníky jsem sice zastavit nemohla, ale věřila jsem, že když to zdokumentuji, mohlo by to něčemu pomoci. Bylo to dost hrozné, vypadalo to jako válka gangů. Byl tam dav lidí, rozbitá okna, můj známý byl celý od krve, jak ho bili. Vypadalo to, že ho zabijí. Někdo mu zavolal záchranku, ale i když ho naložili, dav ječel a bránil sanitce odjet. To byl pro mě začátek války.
Válka v doněcké oblasti ale nebyla o tom, že by tam vtrhla ruská armáda. Nebyla to armáda, ale bandy zločinců. Nebyli organizovaní, nenosili uniformy. Byl to totální chaos, úplný rozklad města. V podstatě ale důsledek ruské propagandy. Představ si, co se stane, když se cizí stát spojí s kriminálním podsvětím, které najdeš v každém státě a v každém městě, a začne ho „očkovat“, podporovat a zásobit zbraněmi.
Co jsi vlastně tehdy dělala ty?
Já jsem pracovala jako překladatelka hlavně pro ukrajinskou pobočku amerického korporátu. A pro vás (STAR Czech) jsem překládala od roku 2012, ale zpočátku toho nebylo moc, vlastně jsme se blíže neznali. O to více mě pak překvapilo, když mi od vás v roce 2014 přišel email, že jste si všimli, že jsem z Gorlovky a dotaz, jestli jsem v pořádku a něco nepotřebuji.
Hodně jsem tehdy přemýšlela, co vlastně dělat, jak vůbec žít, bylo to nebezpečné. Žila jsem v domě s rodiči, sestra bydlela v Doněcku a neměli jsme se špatně. Měli jsme v Gorlovce dům, dva obchody a asi dvacet kanceláří (jedno patro kancelářské budovy)… k tomu dva letní byty na Krymu a sestra byt v Doněcku. Podařilo se nám později prodat obchody a byt v Doněcku, vše ostatní tam pořád máme, ale je to dnes úplně bezcenné, takže jsme přišli prakticky o všechno. Zvlášť moji rodiče, kteří celý život pracovali, aby se zabezpečili na důchod, nenesou lehko, že jsou nyní odkázáni na laskavost cizích lidí.
Když začala válka, bylo nebezpečné mít jakýkoli majetek, nebylo možné třeba nechat auto venku, jinak o něj člověk okamžitě přišel. Ten můj známý od policie zůstal pak v nemocnici, jeho žena s dcerou se bály o život, takže musely utéct. Nějakou dobu jsme je potom schovávali u nás.
Odjezd z Donbasu
V té době se také stalo prakticky nemožné odcestovat. Do té doby nebyl problém dojet do Kyjeva, dokonce u nás v Doněcku otevřeli nové, moderní letiště, ale jak začala válka, bandité uzavřeli silnice, vytvořili tam checkpointy, byl veliký problém se dostat pryč. Můj otec měl dobrého kamaráda ve Lvově, který mu pravidelně telefonoval a přesvědčoval ho, že musíme odjet, že zůstávat tam je velmi nebezpečné. Pak i moje sestra, která pracovala v nemocnici, přišla, že se chce odstěhovat. Matka ji nechtěla pustit samotnou, tak jsme odjely obě a asi za dva měsíce za námi přijela i matka. Bydlely jsme zpočátku u matky otcova kamaráda. Chtěly jsme si pronajmout byt, každý den několik měsíců jsme hledaly, ale vůbec to nebylo možné, protože nás nikdo nechtěl ubytovat.
Proč?
Jen proto, že jsme byly z doněckého regionu. Bylo to jako stigma, nikdo s námi nechtěl mít nic společného. Lidé měli strach, byli plní předsudků, považovali nás za zločince. Vůbec nechápali, co se tam děje a asi jim to nemám za zlé. Na druhou stranu jsme ale potkali i hodně lidí, kteří nám pomohli. Ale sehnat byt nešlo. Na západě vůbec, proto jsme se rozhodly, že zkusíme Kyjev. Požádala jsem o pomoc svého zaměstnavatele a tomu se konečně povedlo sehnat pro nás byt.
Než jsme se mohly nastěhovat, ještě jsme se vrátily do Gorlovky pro věci. A tam se děly věci. Žádné zákony, žádný pořádek, město plné zločinců a banditů. „Normální“ lidé se buď schovávali, nebo odešli. Protože normálně žít se tam nedalo, ale spousta lidí zůstat muselo, protože neměli kam jít. A všichni jsme věděli, že za tím vším stojí Rusko.
Máš zprávy, jak to tam vypadá teď? Je to lepší, když je tam teď ruská armáda?
No možná je to teď trochu lepší, někdo je možná vnímá jako pomoc, ale pro mě jsou to stále agresoři a vrazi.
Takže tehdy, když jsme se vrátily pro věci a chtěly jsme zase odjet, byl to docela problém. Táta zůstal doma. Sestra jela svým autem, já s matkou jsem jela tátovým, které mělo po výbuchu rozbité zadní sklo. Ujížděly jsme po zapomenutých silničkách, abychom se vůbec dostaly pryč, i tak jsme potkaly „checkpoint“, kde nás zastavili bandité – potetovaní chlápci bez zubů, které bys opravdu nechtěla potkat.
Následující roky byly plné stresu a strachu. V pronajatém bytě nemáš žádnou smlouvu, žádnou záruku ničeho. Každý den může přijít majitel a říct ti, že tě tady už nechce. To mě děsilo. Myšlenka, že zůstanu bez domova, mě zabíjela. Žila jsem vlastně podobně, jako žiju teď. Každý den začnu tím, že zapnu telefon a zjišťuji, co se děje doma. Jestli proběhl nějaký útok, nějaké bombardování. Pak píšu svým příbuzným a známým, jestli jsou v pořádku. Někteří tam pořád žijí, protože nemají kam jít a bojí se o svůj majetek. Pokud odejdeš, nastěhuje se ti do domu nějaký přivandrovalec z Ruska nebo Čečenska, jako se to stalo našim sousedům.
Mí rodiče tam proto tehdy pořád zůstávali. Snažily jsme se je se sestrou přesvědčit, aby odešli za námi do Kyjeva. Protože mě drásalo, kde žijí a že se k sobě nemůžeme ani dostat. Moje sestra roky trpěla depresemi. Mě zachraňovala práce. Klienti, kteří potřebovali dodat překlad včas a čekali na něj. Pokud jsi v jednom kole a řešíš termíny, nemáš tolik času přemýšlet. A pracovala jsem hodně, abych si našetřila peníze na svoje bydlení. Byla jsem šťastná, když se mi v roce 2017 podařilo koupit si byt v Kyjevě. Když se potom rodičům podařilo prodat sestřin byt v Doněcku, mohla si koupit byt i ona. A pak už zbývali jen rodiče.
V létě 2021 se nám i pro ně povedlo sehnat bydlení, protože dokázali prodat oba obchody v Gorlovce. Bylo to v krásném městečku Buča uprostřed borovicového lesíku kousek od letiště Hostomel. Tehdy jsem to považovala za úžasné štěstí.
Než se přistěhovali, čekala mě ještě jedna návštěva Gorlovky. Oba mí rodiče dostali Covid. Cesta z Kyjeva mi trvala 44 hodin, i když je to z Kyjeva jen 750 kilometrů, a nerada bych se k ní vracela. Můj otec byl mezitím už v nemocnici v Doněcku. Než se uzdravil, dostala jsem Covid já. Když jsme byli všichni v pořádku, v listopadu jsme sbalili kocoura, pár věcí, které se vešly do jednoho auta, zamkli dům a odjeli.
V prosinci 2021 jsem poprvé po sedmi letech začala mít pocit, že by mohl být život zase v pořádku. Byli jsme všichni pohromadě, mohli jsme se navštěvovat a měli jsme kde bydlet. A pak přišel únor 2022.
Ruská invaze
Ráno 24. února mě vzbudil výbuch a věděla jsem, že začala válka. Bylo to neskutečné, i přesto že to vidíš všude kolem sebe, máš pocit, že jsi v nějakém filmu, že to není, nemůže být realita.
Už asi dva týdny předem jsem tušila, že něco přijde, takže jsem byla připravená. Měla jsem v předsíni sbalený kufr s nejnutnějšími věcmi, cennostmi a doklady. Takže když to přišlo, zavolala jsem sestře, popadla kufr a vyrazila do Buči k rodičům. Nejdřív jsem chtěla zůstat u sebe ve sklepě, ale když jsem si představila být tam bez rodičů a nevědět, co se s nimi děje, změnila jsem názor. Když jsem jim zavolala, vzbudila jsem je. Neumíš si představit, jaké je to zavolat rodičům a probudit je s tím, že začala válka.
Už po cestě byl všude zmatek, výbuchy a panika. Spousta lidí utíkala, byl problém se dostat přes most přes Dněpr.
Když jsme dorazili, vyrazili jsme s tátou nakoupit zásoby jídla pro nás a našeho kocoura. Z okna jsme pak pozorovali bombardování hostomelského letiště. Ještě dvě noci jsme strávili v bytě, ale bylo to hodně děsivé, takže jsme se přestěhovali z osmého patra do sklepa, kde už byli ostatní obyvatelé. Byla to betonová budova, neumíš si představit, jaká tam byla strašná zima, nebylo světlo ani elektřina a za několik dnů nám došlo i jídlo.
Pak jsme viděli, že se někdo vloupal do obchodu vedle a lidé si tam začali chodit pro jídlo. Odolávali jsme, ale nakonec jsme se také odhodlali, protože jsme měli hlad a neměli jsme vůbec nic k jídlu. Pak nám došly i baterie v mobilních telefonech a baterkách, takže jsme ani nevěděli, co se děje a neměli jsme světlo. Sestra měla naštěstí v Buče známou, Natašu, ke které jsme mohly zajet.
To byl na chvíli záblesk normálního života… a absolutního štěstí – dala nám najíst, mohli jsme se svléknout a osprchovat (víš jaké to je mít několik dní na sobě všechno oblečení a nemoci se kvůli zimě ani na chvíli svléct?), nabít si telefony. Měla ještě elektřinu a teplou vodu.
Jakto, že ona ano a vy ne?
Byla v jiné lokalitě a v domě, navíc dost pevném. Náš činžák s výhledem na letiště byl příliš zranitelný…
Zpátky jsme se vrátili dokonce s čerstvým chlebem a jídlem. Sedli jsme ke stolu s ostatními, že se najíme a v tu chvíli dovnitř vtrhli vojáci a křičeli: „Všichni musí ven… a hned!“ Vyběhli jsme ven, skočili do tátova auta a ujížděli pryč. Silnice poskytovala dost smutný obrázek, všude byly ruiny a rozbitá auta. Protože jsme nevěděli, co dělat, ani kam jít, zavolala jsem znovu Nataše. A ona nám řekla, že můžeme přijet. Bylo nás tam sedmnáct včetně dětí, jednoho miminka a dvě kočky. A znovu jsme byli ve sklepě, bez tepla, vody a elektřiny.
Došlo i jídlo, ale Rusové „naštěstí“ vybombardovali další supermarket, takže jsme něco sehnali. Začali jsme vařit na ohni. Život byl vlastně jednoduchý, všichni jsme byli neustále zaměstnaní tím, abychom přežili. Donesli vodu, sehnali jídlo, sehnali dřevo na oheň (třeba jsme rozebírali ploty v okolí), připravili jídlo. Občas jsme někde sehnali signál a informace, co se děje.
Nataša s rodinou se rozhodla, že odjedou, nám dovolili zůstat, my jsme nevěděli, kam jít. Zkusili odjet jeden den, ale museli se vrátit, bylo to příliš nebezpečné. Druhý den to zkusili znovu a odjeli. Tehdy jsem se přistihla, že úplně bezmyšlenkovitě skládám naše věci do auta. A tak jsme se rozhodli, že odjedeme také, i když nevíme kam, zkrátka pryč.
Útěk
Předtím jsme ještě museli vyzvednout kocoura v bytě rodičů. Myslím, že jsem se nikdy tolik nebála. Byli tam vojáci s kulomety, všude kolem to hořelo, jeden voják s dalekohledem kontroloval oheň. Vylezly jsme se sestrou do osmého patra a snažily se dostat dovnitř, ale zámek se vzpříčil, zřejmě ho poškodily otřesy při bombardování. Jeden voják nám nabídl pomoc. Bylo neuvěřitelné, jak uprostřed té vřavy byl klidný, když pomalu odšroubovával šroubky na vložce. Nakonec se nám povedlo dostat se dovnitř. Neodvážily jsme se ani zvednout, jen jsme se plazily, chytly kocoura do přepravky a utíkaly pryč.
Cesta z Buči byla také šílená, plazili jsme se za dalšími auty, já ve svém, za mnou rodiče. Za nimi se objevil tank, měla jsem velký strach, že je přejede. Kličkovali jsme mezi krátery po bombách a opuštěnými nepojízdnými vraky. Kolem nás byly davy lidí, utíkající z města pěšky. Měla jsem pocit, jako bych byla ve filmu, ve zpomaleném, neuvěřitelném filmu. Nějaká žena mi skočila na kapotu a křičela, ať ji naložím, že to nezvládne, že už nemá sílu jít dál… otevřela jsem okénko a omlouvala jsem se, že nemůžu zastavit, že by mě převálcovali ti za mnou. Ale že pokud se jí podaří naskočit za jízdy, že ji vezmu. Nějakým způsobem se jí to povedlo.
Chtěli jsme na dálnici na západ a pryč, ale nebyla šance se tam dostat, museli jsme s davem do Kyjeva. Těch třicet kilometrů z Buči do Kyjeva jsme jeli osm hodin. Musela jsem šetřit palivem, tak jsem si ani nemohla v autě zatopit a strašně jsem nastydla.
V Kyjevě jste pak zůstali ve tvém bytě?
Tam jsme se nedostali, protože večer byl zákaz vycházení. Ale potkali jsme nějakou ženu, která nám dala klíče od bytu, kde jsme mohli přespat. A zase jsme měli na chvíli luxus elektřiny a teplé vody na osprchování. Ráno jsme se museli rozhodnout, co dál. Vyrazili jsme do mého bytu, byl opět problém se tam dostat, hlavně dostat se přes řeku. Strávili jsme tam ani ne hodinu a slyšeli jsme zprávu, že Buča je už obsazená a že jsme měli štěstí, že jsme unikli. V tu chvíli jsem se rozhodla, že musíme pryč i z Kyjeva. Protože pokud by obsadili Kyjev, asi bychom se už dostat pryč nedokázali.
Takže jsme odjeli. Cesta trvala velice dlouho, protože navigace nefungovala a cesty i cedule byly zničené, mosty většinou neprůjezdné. Pořád jsme se báli, co budeme dělat, až nám dojde palivo. Přes noc jsme zůstali v malém hotelu v jedné vesnici kousek od Kyjeva. Byla jsem nemocná, bylo mi špatně. Ráno jsme přemýšleli, kam jet, nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme přes Vinnicu, kde měl otec známého, do Lvova. Tátův známý našel muže, který nás mohl vzít na noc k sobě. Jmenoval se Jaroslav. Byl to mladý muž, poslal svou ženu a děti do Polska, zatímco on zůstal doma. Kvůli špatnému srdci nemohl sloužit v armádě, ale ve svém bytě přijal každého, kdo utíkal před válkou a potřeboval pár nocí přespat. Slibovali jsme si, že až to všechno skončí, navštívíme všechny, kdo nám pomohli. Jeho už ne, protože už bohužel nežije.
Ve Lvově jsme měli slíbený byt, ale když jsme tam dorazili, zjistili jsme, že už v něm bydlí někdo jiný, kdo ho potřeboval a my nemáme kam jít… a právě v tu chvíli dorazila zpráva od tebe, že pro nás máš byt a fotky. Vůbec jsem to nedokázala pochopit a vstřebat, že někdo v nějaké České republice, kdo nás v životě neviděl a dokonce jsme s ním ani nemluvili, nám, úplným cizincům, nabídl pomoc a sehnal nám bydlení. Bylo to jako osud. Nevěděli jsme vůbec, co nás čeká, ale jinou možnost jsme neměli a tak jsme jeli…
Na závěr už můžeme jen poděkovat vám všem za neskutečnou pomoc. Za plně vybavený byt včetně kartáčků na zuby a oblečení. Našli jsme tam dokonce i pytel granulí pro našeho kocoura. A za následnou pomoc s registrací, hledáním lékaře a všeho ostatního. Chci také poděkovat vám všem svým českým kolegům ze STAR Czech za zprávy, které jste mi poslali v těch nejstrašnějších dnech. Opravdu nenacházím slova. Nikdy v životě na to nezapomenu.
