Chystáte se letos na dovolenou do Turecka? Nebo třeba do Bulharska, Řecka, či na Kypr? Tam všude se (alespoň částečně) mluví turecky. V dalším díle seriálu o zajímavostech různých jazyků světových i menších se podíváme na turečtinu.
Turečtina je turkický jazyk používaný 80 miliony mluvčích hlavně v Turecku, Bulharsku, na Kypru a v Řecku. Kořeny jazyka se dají vystopovat v pohoří Altaj, nejstarší zachované psané záznamy jazyka pochází z 8. století našeho letopočtu. Původní forma turečtiny, nazývaná osmanská turečtina či osmanština, byla používána za dob Osmanské říše. Disponovala mnoha vypůjčenými slovy z arabštiny a perštiny a zapisovala se tureckým osmanským písmem (variantou arabského písma). Za dob největší slávy Osmanské říše tyto výpůjčky počtem výrazně převyšovaly původní turecká slova. Z tohoto důvodu byla osmanská turečtina z větší části nesrozumitelná chudým obyvatelům bez vzdělání, kteří mluvili kaba Türkçe („hrubou turečtinou“). Ta používala mnohem méně cizích výpůjček a stala se základem dnešní turečtiny.
Osmanská turečtina de facto zanikla roku 1928, když první prezident Turecké republiky Kemal Atatürk provedl mnohé reformy, mezi nimi i reformu jazykovou. Atatürk ustanovil lidovou turečtinu spisovným jazykem a obrátil se k jazykovému purismu ve snaze vybudovat moderní národní stát. Zbavil se také osmanského arabského písma ve prospěch latinky, aby tak orientoval zemi více na západ a pryč od arabského světa.
V Turecku a turecké části Kypru je turečtina úředním jazykem, turecky však mluví i mnoho menšin po celém světě. Turecká abeceda sestává z 32 písmen. Některá písmena (Â, Ç, Ğ, Î, Ş a další) byla upravena tak, aby odpovídala fonetickým potřebám jazyka. Pravopis je fonetický a zápis každého slova odpovídá jeho výslovnosti. Pro turečtinu je typická tzv. samohlásková harmonie, kdy se samohlásky afixu (tedy nejčastěji předpony, přípony a koncovky) přizpůsobují samohláskám kořene slova. Základní slovosled turečtiny je podmět-předmět-sloveso (tedy např. „Petr jablko snědl.“). Pokud vám toto přijde komplikované, pak zjednodušení tkví v tom, že turecká mluvnice nezná rody a nemá vzory podstatných jmen.
Také se o turečtině říká, že v ní vše dává smysl a z gramatických pravidel nenajdete prakticky žádné výjimky. To je velký rozdíl oproti češtině, která je výjimkami prošpikovaná a tudíž velmi náročná na naučení. Překvapivě ale navzdory tolika odlišnostem v turečtině najdeme slovíčka, která jsou v obou jazycích stejná nebo podobná. My pijeme čaj a Turkové çay. Továrna je u nich „fabrika“ a stejně jako u nás je tam banka nebo doktor. A jistě vám budou rozumět, i pokud požádáte o „vişne“.
